Pediatrie

Vojta se byl dneska podívat se svou třídou v naší škole, ještě dříve než bude zápis a tak chtěl, abychom se potkali na obědě, protože se dneska stravovali v jídelně školy, kde chodím i já.
To byl důvod, abych dneska vyrazila z domů co nejdříve a stihla všechny naplánované pochůzky a byla ve škole včas. Stihla jsem a dítě mělo radost.

Ráno jsem honem jela do Tesca na zlevněné plínky, které bohužel nebyly v naší velikosti. Pak jsem se stavila ke své babičce. Neviděla jsem jí od června, kdy jsme se viděli na pohřbu mého druhého dědy. Bohužel do měsíce od onoho pohřbu jí dědeček našel doma v kuchyni a tak jí odvezla rychlá do nemocnice. Závěr - mrtvička. Vypadalo to všelijak, nakonec to odnesla jen půlka těla a hlasivky, babičku propustili domů do domácího ošetřování. Stará se o ní děda, který má sám se sebou dost starostí (trpí parkinsonovou chorobou) a chodí tam za ní strejda a můj taťka (který bohužel může jen o víkendu).

Ze setkání jsem měla trošku strach, jsem v tomhle posera a proto jsem to tak dlouho odkládala. Jenže byly vánoce, babička mi poslala nějaké peníze pro děti a cítila jsem, že je nejvyšší čas strach překonat a zajet tam. Chodí špatně, o francouzské holi, v obýváku má lékařské lůžko, vedle přenosné wc a zvládne jen pár základních slov. Mluví, ale bohužel jí nikdo nerozumí, žvatlá jako náš Michal. Prostě se jí úplně vymazaly některé písmenka. Vypadá na jednu stranu velmi dobře, ale na tu stranu druhou už je to prostě stará babička, a s tím obrazem se nějak nemůžu smířit, protože jí stále vidím jako čilou ( i když občas "nespokojenou") vitální babču, která na svůj věk vypadá velmi zachovale /v září jí bylo 80 let/.

Měla jsem sebou jen Michala, kterého jsem po příchodu vzbudila a ten se po chvíli rozkoukání do babičky úplně zamiloval, hned jí šahal na obličej, stále k ní natahoval ruce a chtěl, aby ho vzala. Bohužel, to nešlo, protože je to divočák a s jednou rukou už by ho neudržela. Měla z něho obrovskou radost a i když to nedokázala říct slovy, jiskra v oko  to řekla za ní. Jsem strašně ráda, že jsem se odhodlala a jela je navštívit.

Potom ještě honem s Míšou na kontrolu kyčlí na pediatrii, kde dopadlo vše dobře a už nemusíme chodit a domů, abych stihla oběd a viděla svého syna jako budoucího školáka. Ve škole se mu moc líbilo, i když asi k nám chodit nebude, věřím, že se mu bude líbit i ve škole kam chodí Katka a manžel.

pokus o navlnění vlasů, ale nepovedlo se