Celý den jsme byli sami s dětma. Tatínek měl akci z práce, odpoledne slavili Den učitelů, tak jsme s ním ani nemuseli počítat s obědem. Proto jsme si udělali palačinky (zbyla mi barva po dortech, tak byly oranžové) a dětem tak chutnaly, že mi zbyly tři malé lívanečkové placičky ;o( Vojta mi stačil i do palačinkovníku strčit ruku, naštěstí jsem tam chvíli před tím nalila studené těsto, takže se nespálil a my nemuseli řešit případné puchýře na prstech.
Večer jsem vyrazila pro Martina a šli sme za kulturou na divadelní představení "Zamilovat se" s P. Zedníčkem a J. Paulovou. Představení se mi moc líbilo a oba herci vypadají daleko mladší než v televizi a rozhodně bych p. Paulové netipovala 55 let, které letos slaví.
Při cestě zpět, cca kilometr od domova se to stalo. Venku byla tma, foukal silný vítr, z autem mi to docela mávalo, přece jen je dost vysoké, tak jsem i díky špatnému a pozdnímu přeřazení jela táhlým kopečkem pomalu mezi poli, když tu náhle dva metry před autem vidím neosvětleného cyklistu v prostřed cesty. Když jsem ho uviděla, zařval i Martin bacha a já instinktivně dupla na brzdy a bylo to asi "za minutu dvanáct". Nic se nestalo, ale já se v autě zašprajcovala a měla jsem takovou křeč, že jsem málem u sestřenky manžela, která s námi byla, nebyla schopná sundat nohu z plynu.
Nic se nestalo, ale stále se mi honí hlavou, co by bylo, kdybych za zatáčkou hodila pátý rychlostní stupeň, tak jak to obvykle dělám a místem projížděla 80-ti kilometrovou rychlostí, kterou tam jezdím běžně? Martin mě ujišťuje, že moje vina by to nebyla, to já vím, ale co výčitky svědomí? Ty by tu byly do konce mého života. Doufám, že podobnou nebo stejnou situaci už nikdy nebudu muset zažít.
Žádné komentáře:
Okomentovat