Opět nenesu dneska žádnou fotku.
Začínám se připravovat na další cestu do Prahy. Tentokrát sama, jen s dětmi. Bude to zatěžkávací zkouška, křest ohněm???
Martin mě pustí takovou dálku, samotnou autem. Řidičák mám asi rok a čtvrt, ještě před půl rokem to bylo nemyslitelné vůbec vypustit tuto myšlenku z pusy. Najednou mi auto svěří (na takovou dálku) a s klidem ve tváři mi řekne, abych jela, že mu to nevadí.
Přiznám se!! Bojím se, přece jen, skoro 400 km jet sama s dětma navíc na místa, kde jsem nikdy nebyla není úplně pohoda, ale doufám, že vše proběhne podle plánu, výlet mi zpříjemní mé dvě kamarádky a my si to s dětma náramně užijem. A hlavně doufám, že dojedeme domů v pořádku bez újmy na autě či na našem zdraví a já si tak upevním důvěru u svého muže.
Marťo, děkuji že mi věříš a slibuji ti, že budu na nás všechny opatrná. Miluju tě.
Žádné komentáře:
Okomentovat