Ráno jsme po snídani nabalily batoh nějakou svačinkou, pitím, foťáky a vyjeli jsme do Rabky - část Leby, začátek Slowinskiho narodoweho parku, kde jsme nechali zaparkované auto a vydali se do parku na prohlídku písečných dun. KDyž jsme sem jeli, nevěděla sem, co od výletu očekávat. To co jsem viděla bylo nádherné, těžko popsatelné a každému tuto podívanou doporučuji.
Zaplatili jsme vstup do parku, kousek dál jsme zakoupili lístky na vláček, který nás zavezl 7 km od místa startu na začátek naší putovní cesty. Jedete si docela velkou rychlostí vláčkem, po lestní cestičce a najedou se podíváte vpravo a vidíte velkou horu písku vyšší než samotný les a už si děláte představu o tom, co jsou to ty "písečné duny". Opravdu se mi naskytl nádherný pohled, absolutně nepopsatelný.
Děti si pohrály na vrcholku těchto krásných skvostů, poté jsme sešli k moři a po pláži sme se vraceli oněch 5,5 km k autu. Udělali jsme nádherné fotky, jenže na posledním odpočívadle se stalo něco, co nikdo neměl v plánu.
Po 4 hodinách, kdy jsme byli už v kempu, na pláži slunit se, jsme zjistili, že nemáme náš velký foťák. Nebyl v batohu, ve stanu ani v autě, bylo jasné, že je v pr.... Šíleně jsem to obrečela, protože jsem ho měla na starosti a já ho asi zapomněla na posledním odpočívadle. Musel mi spadnou z lavičky a po hektickém dopoledni jsem to prostě nepostřehla. Martin se na místo vrátil,ale bohužel nenašel se slušný člověk, který by nález nechal na pokladně parku.
Když jsem ležela ubrečená na dece u stanu, proklínala sem se, jak jsem to mohla udělat a byla zoufalá, Katka mi řekla, abych neplakala, že napíše Ježíškovi, aby mi donesl foťák nový ( no není ta moje dcera sladká?)
Tak se tady oficiálně loučím se svým čtyři a půl rokem starým Canonem powershot S2 IS, který pro mě hodně znamenal, byl spolehlivý a doufám, že tomu, kdo jej našel, udělá aspoň poloviční službu jako mě. (doufám, že Ježišek přání mé dcery vyslyší).
